Konec…

No, konec mého psaní tedy určitě ne.

The dead end - aquasixio.deviantart.com
aquasixio.deviantart.com

Konec je dobrý a zároveň smutný a někdy bolestný, ale není třeba zoufat. Konec taky znamená začátek něčeho nového, co nás v životě překvapí.

Konec nám umožňuje osvobodit se od starých nánosů humusu na naší osobnosti; něco jako znovuzrození. Konec dne – dáte si koupel a uložíte se ke spánku a ráno začínáte znovu.

Konec a odhodlání k ukončení čehokoli vyžaduje hodně duševní síly, ale jen slabí nebo hloupí nedokážou včas skončit. I všechny babičky, maminky a další chytrolíni říkají, že „v nejlepším je třeba přestat“ a i když s tím tak úplně nesouhlasím, má to něco do sebe… Jen bych možná řekla, v horším a ještě horším je čas posunout se dál.

Když něco nemá konec, tak je to divný, třeba jako když jedete dva dny nonstop a pořádně se nevyspíte, možná vydržíte nějaký čas hrozně nabití energií a aktivní, ale pak se to všechno vrátí.

Konec bych chtěla dát častému výskytu těchto článku typu, víte vy, že je něco takhle? A co na to říkáte… Konec tomu a prokrastinaci a začátek pořádného psaní. Připravuji pro vás tak jako report z osobního života, aneb jak se dá suprově blbnout, když sice máte pořád spoustu práce, ale stejně chcete dělat další a další věci.

Takže těšíte se na konec tohohle článku a něco nového, co přijde?

Otupělost

wrednawiedzma.deviantart.com/
wrednawiedzma.deviantart.com

Ten pocit, když děláte hrozně moc věcí a potom najednou nic… nula. Najednou se nic neděje, čas se zastaví a vy nevíte, co a proč jste vlastně udělali ani co a jak dělat dál a nebo se toho na Vás nahrne další vlna, ale vy jen procházíte kolem a ty věci plynou a nedotýkají se vás.

Chtěla bych skákat, všechno vyřešit, všechno získat. Cítím se úspěšná a atraktivní, krásná a zajímavá (nic namyšleného, jen konstatuji pocity) a přesto jako by mi něco chybělo. Jsem vítěz, ale jako by ta trofej najednou neměla váhu, jako by vítězství nad vlastním životem bylo jako maličké peříčko v polštáři, na kterém spím, a celý svět ho obklopoval v chumlu tak, že skoro není vidět. Jistě, moje peříčko je možná větší než ostatní a hraje všemi barvami, ale co z toho?

Mám veliký úspěch, jsem spokojená, ale jako by tomu všemu chyběl lesk a barva a pak si najednou uvědomím, že ten lesk a barva je jen úhel pohledu. Vlastní vítězství je přece to nejlepší, čeho lze v životě dosáhnout a pokud je každý jedinec střed vesmíru a zároveň respektuje fyzikální zákony, má předpoklady k tomu, aby ho tak viděli i ostatní středy vesmíru a fungovala mezi nimi ta správná energie a přitažlivost.

Měla bych začít psát nějaký víc Clairka články. Vidíte aspoň, jak moc jsem mimo?

Rozptýlení pro pozůstalé

Upozorňuji, že vulgarismy v článku obsažené jsou tam schválně, ale že nejsem žádný sprosťák.(…většinou) Jenom prosím, děcka, nečtěte to nebo to pak nevyprávějte doma rodičům. :)

Víte, co je zajímavé? Na jednu stranu jsou součástí naší kultury hororové filmy, sci-fi, záměrné nechuťárny neboli naturalismus (i když třeba porovnávat Zolu a soudobé blbosti je fakt úlet mimo galaxii), absurdní dramata, detektivky, akční filmy, kde jeden hezkej týpek zabije 200 ošklivejch (mě se teda stejně skoro vždycky líbí ti „špatní“ a ne ti hodní), úchylárny a porno. Na druhou stranu hledáme jak se poučit a zlepšit si život, hledáme kouče, zenové mistry, učitele, jogíny, čteme poučné knihy, návody na štěstí, hledáme tajemství úspěchu.

A pak přijdeme na přednášku a ten náš duchovní představený použije slovo MRDAT a RŮST v jedné větě ani se nestačíme divit. No a pak skončí u toho, že nám řekne, ať pošleme DO PRDELE všechno starý, co nás otravuje a začneme od znova a nenecháme si SRÁT na hlavu.

NRP-SNP-250x250-gA všichni jsou hrozně zděšený z toho, co všechno najednou není v jejich novým životě tabu. Proč na jednu stranu vyhledáváme porno, akční filmy a všechny tyhle nechuťárny a na druhou stranu se tváříme jako měsíček na hnoji na celý naše okolí? No, přiznejme si, že bychom nejradši mrdali se šéfem nebo se šéfovou, dokud bychom mu/jí nevymrdali z hlavy nápad, aby nám přidal/a práci, poslali do prdele každého, kdo nás sere, a konečně vysvětlili rodičům, že si jich nesmírně vážíme a milujeme je, ale že už si od nich necháváme srát na hlavu kurva dlouho a chceme taky žít vlastní život. Zapomněla jsem, že všichni chceme zažít tu mystickou mrdačku našeho života, orgasmus při kterém zařveme jako o život a prožijeme ho klidně i několikrát za sebou. Ale ne, my to neuděláme, nezkusíme ze sebe vydat to nejlepší, nezkusíme si říct nahlas svůj názor, nezkusíme se něčemu věnovat tak, že nás to pohltí, sežere zevnitř a roztrhá na kousky tak, že budeme u konce vrnět blahem. A víte proč? Protože se budeme radši doma tajně koukat na porno a pak mazat historii v prohlížeči, otevřeme si pivo a podíváme se na nějakej pořádnej masakr, abychom na všechno zapomněli. A víme taky, co to z nás dělá? Veliký PŘIZDISRÁČE.

http://ebonylace.deviantart.com/
http://ebonylace.deviantart.com/

Protože je prostě snazší chovat se podle nějakých „norem“ a hlavně nevyčnívat z davu. Radši dělat, že jsme se všema kamarádi, a podstupovat nesmyslný testy kamarádství, vést otravný debaty o věcech, který nás nezajímají, jen proto, abychom měli „kamarády“. Takováto snaha být se všemi za dobře se nám ale stejně dříve nebo později nevyplatí, určitě to všichni znáte. Je to ten moment, kdy nám dá život takříkajíc do držky.

Neserte u zdi, ale třeba rovnou uprostřed Václaváku, protože to si pak aspoň zvyknete na to, jak se vám lidi koukají na prdel a nebudete překvapený, až jednoho dne někoho potkáte i u tý zdi.

Vůně bezinek

Dneska je krásný den a to vám musím říct, že se mi nejdřív nic nechtělo, ale jakmile jsem vyrazila ven na sluníčko, hned bylo všechno jinak. Vydala jsem se do lesa, kde mě objímaly stromy a pofukoval příjemný větříček. Navíc jsem byla pověřena natrháním bezových květů pro maminku na usušení na čajíček proti nachlazení.

vune-bezinekTa vůně byla omamná. Takhle snad bezinky nikdy předtím nevoněly. Nebo je to možná tím, že mám prázdniny, relaxuju, užívám si každý nádech a výdech, okamžik a chviličku. Teda, dneska na radnici jsem toho skoro litovala, když jsem musela skoro dvě hodiny stát na podpatcích a neopírat se zdi, protože se na mě upíraly pohledy všech rodičů a školního představenstva. Postavili nás ke zdi, jako bychom šli na popravu. Chápete to? Ředitel si vytáhnul 4 papíry složený do malýho čtverečku, rozbalil je a začal z nich číst svůj úžasnej projev, z nějž jedna stránka tvořila tyrádu jen o tom, jak jsou naše maturitní výsledky průměrné. Vážně není nic záživného těšit se na maturitní vysvědčení a poslouchat tyhle pesimistický kecy o tom, jak budeme muset příští rok na vejšce víc makat. Stejně už se těšíme jen na prázdniny a můj případ to není, že bych se na to vykašlala, ani není můj problém, že je vedení školy celý vedle z toho, že u nás 9 lidí neodmaturovalo.

Takže jsem se tam uvedla do krásného meditativního stavu, zapomněla na to, jak mě z toho rovného stání bolí záda a všechno jsem to vnímala jenom jako by se to dělo někde daleko ode mě a zároveň, jako by to bylo mou součástí. Myslím, že něco takového říkal David Deida ve své Cestě vášně; rozšířit vědomí až za tu naší celu tady v tomhle světě. Mimochodem, tahle jeho knížka je vážně hodně hustá a hovoří se v ní hlavně o mrdání, ale tak trochu jinak… pak jsem samozřejmě málem zakopla o červenej koberec, když jsem si konečně šla pro ty svoje cenný papíry.
Jak jsem tak byla opojená bezinkovou vůní, dorazivše domu jsem se pustila do výroby rychlé bezinkové limonády, na rozdíl od jiných receptů je tato hotová už za 24hodin a nemusí tak kvasit 6-10 dní na okně, trik je v tom, že se do ní přidá sušený droždí. Muhehe. Jsem na to zvědavá, takže Vám nejspíš zítra dám vědět, jak do dopadlo.

Nebo taky nedám. Protože budu otrávená…

Clairka is back – ODMATUROVÁNO

Zdá se to až neuvěřitelné, ale je to za mnou. Oficiálně jsem ve světě dospělých a překročila jsem ten jakýs takýs imaginární milník ve svém životě. Ne, že bych si přišla dospěle. A ne, že bych nepsala na blog, protože jsem se dva měsíce učila. Vůbec, vůbec… Sportovala jsem, hudebničila jsem, koncertovala jsem, věnovala jsem se takříkajíc osobnímu rozvoji, četla zajímavé knihy a zkoušela zajímavé činnosti a prostě už mi na blogísek nezbyl časíček **prosím vás, aby nedošlo k mýlce, předešlé sousloví bych z pusy nikdy nevypustila**.

A. Chystám změny. Jednak jste asi zaznamenali změnu designovou jenž razí heslo: v jednoduchosti je krása. Líbí?

Maturitní ples
Maturitní ples

A. Budu víc psát. Vážně. Slibuju. Během toho šílenství, co teď kolem mě probíhalo, nebyl pořádně čas, i když mám v sešitě usmolenou takovou jednu glosu k problematice státních maturit, ale to už je trochu pasé, takže rozmyslím, zda stojí za to publikovat.

A. Vytvořím si, asi prozatím tady, takovou sekci osobního rozvoje a trošku obchodní větev, ale neměla by Vás nějak vyrušovat ve čtení mých bláznivých žvástů. Zkrátka, práce nepoleze do zelí mé tvorbě a naopak, o to už se postarám, aby bylo všechno krásně přehledné.

Koukám tady na pohlenici z Grand Canyonu (ano, vážně jsem nedostala fotku se vzkazem po mailu, ale papírovou kartičku s obrázkem s velkou poštovní štamplí!) a těším se na prázdniny; já se Vám snad i těším na brigádu a na práci a na sluníčko a na kamarády a na pivo a na fesťáky a vůbec… Nejdelší prázdniny v životě se prostě musí patřičně využít, vycucat a vyždímat do poslední minutky. Zatím jsem však ještě nevymyslela, kam zařadím dlouhé spaní a válení v posteli, když ty dny je vyloženě škoda prospat, ale tak jednou za týden bych si mohla naordinovat spaní ne?

Zjišťuji dost dobře, že nemám nápad, jak pokračovati tento výlev dál, ačkoli jsem chtěla sdílet spoustu pocitů a dojmů z nově nabytého dospěláctví a ono nic a nic, asi je to prostě už tak normální, že to ani nestojí za řeč. Budu se na Vás těšit, budete-li chtít si číst :)

A zas se úřady staraj o blbosti…

Ano mí milí přátelé, já zkrátka vážně a vůbec nechápu, co tohle má jako znamenat.

Organizátoři se kvůli nám tak snaží, všem dají volňásky, dokonce prý i policajtům,…

A pak na ně vypíšeme pokutu… nojo, nojo… asi tedy nebudeme následující roky zpívat a pogovat v rodném kraji na paloučku… :(

A nebo se budeme rvát a zvládneme to :)

Vyvrhelové

Jakákoliv podobnost s událostmi, osobami či fakty je čistě náhodná. 😀

***

heineken79.deviantart.com
heineken79.deviantart.com

Smrtka se smála a nakráčela si to doprostřed ulice. O malý kousek dál vystoupily z auta dvě rozchechtané postavy. Práskly dveře, vehikl nespokojeně zavrčel a odjel. Kdyby se tak někdo uměl rozjíždět bez automatické převodovky. V dnešní době už asi ne. Ke dvěma haluzákům, rádoby společensky oháknutým, se připojili další tři. A bylo jich pět.

„Sešššlo se jich pěěět, vyyrazíí čtyříí, dorazíí tříí, spáát půůjdou dváá, přežije jedeen… Muhehe…“ Chechtá se a svým nehmotným tělem nechává proplouvat auta. Přemýšlí, že se na chviličku zhmotní, vyděsí řidiče, nechá se rozmáznout po asfaltu, přičemž bude doufat, že její hlava dramaticky vylétne vzhůru a rozplácne se mu nakřápnutá o kapotu. Nakonec si to rozmyslí. Ti blázni na druhém chodníku se právě vrhají do silnice. Když si správně počíhá, jednoho z nich určitě dostane. Nepovede se, hlasitě zakleje. Oči se jí rozsvítí pekelnými plameny. Tuhle partičku prostě dostane.

Když v družném hovoru zahnou do obytné čtvrti, plíží se za nimi. Ne, že by ji mohli vidět, ale přece jen jí nebyla příjemná taková dávka optimismu a vitality, která z nich čišela. Všichni se nahrnou do dveří jednoho domu. Šaty, nešaty, zkopnou boty a rozpustile vybíhají schody do podkroví.

V povyražení obdivují výhled z okna a jeden přes druhého se sápou po kytarách, natěšeně čekajících kráskách. Škoda, že jsou jen dvě.

Otevřou okno a ve světle dorůstajícího měsíce začínají do studeného zimního vzduchu výt písně roztodivné. Třeskne láhev a na dně skleniček se zaleskne zlatavá tekutina.

Smrtka se vznáší nad otvorem ve střeše: „pššidááámee tloochuu methanoluuu…“ Brousí si zuby, ale do sklenek už nic dolít nestihne, protože jejich obsah zmizí ve vyprahlých hrdlech, ani nemrkne. Peklo má dneska večer smůlu.

Jakmile dozní poslední „ztrhané strůny zvuk“, partička znovu nahodí botky a sáčka a vyrazí do „eňo něňo klubu“. Smrtibába se cpe do prosklených dveří, ale nemůže se prokázat občankou, tak se raději udělá nehmotnou a nechá všechny lidi proplouvat skrz sebe.

Vevnitř je to skoro jako v pekle. Umělý kouř, lidé rysů pobledlých a zašedlých, opojeni alkoholem chodí sem a tam a nohy nezvládají klást vedle sebe už ani s nejmenší pravidelností. Mezi odhalenými rameny žen a utaženými kravatami pánů proplouvá dál a sleduje ten střízlivý hlouček vitality a optimismu a už má vší té energie dost.

Rozhodne se zakročit, jakmile se vydají na taneční parket. Tu a tam nechá jednoho a dalšího šlápnout si vzájemně na nohu, ale nikdo nepadá a nehroutí se, protože se všichni drží za ruce nebo za ramena a podporují se.

Měsíc se schová za obzor a na východní straně začíná obloha už pomalu blednout, když sestupují po pozvracených schodech směrem dolů a vydávají se do svých domovů, každý sám do své postele. Smrtka pochopí, že nad nimi nemá žádnou moc, když vidí, jak se na rozloučenou objímají a pomáhají si do kabátů.

Tak alespoň zaseje zášť do srdce jednoho podivínského pozorovatele.

Ale nic nezmůže ani s jeho pomocí, tuhle skupinku už nechtějí ani v pekle.

Náročné dny, trápí nás školství?

Typický zápis do blogového deníčku, zveřejněné informace berte prosím s nadsázkou.

Musím vám říct, že uplynulý týden byl děs běs (jak říká s oblibou jeden nejmenovaný čelista). A není se

addy-ack.deviantart.com
addy-ack.deviantart.com

čemu divit. Za krk nám dýchá předzvěst blížící se maturity, hrozba NSZ od společnosti Scio a samozřejmě krásné jaro plné koncertů a skvělých akcí, lákající krásným počasím ven a nedbající na to, že někdo musí sedět mezi kamennými zdmi školy a trpět ve vydýchaném vzduchu. A jaké jsou reakce rodičů, babiček a dědečků a dalších příbuzných?

Všichni jednoznačně tvrdí, že nás v té škole trápí, za nich se prý toho tolik neučili a nebyla to taková zátěž. Možná už si to ale tolik nepamatují a zdá se jim, že toho máme hodně prostě jen z toho důvodu, že jim věčný stereotyp z práce už nepřijde tak náročný, jako škola. Nebo je to zkrátka tím, že dřív neměli lidé takový rozhled a nevěnovali se tisíci dalším aktivitám okolo.

Můžu jako příklad uvést sama sebe?

Minulý víkend jsem strávila na hudebním soustředění. Marně jsem se v jeho průběhu snažila učit na nadcházející maturitu nanečisto, která ovládla celý minulý týden. A to ani nevíte, jak je skvělé, sedět po 4 hodinové písemce ještě další dvě hodiny na semináři, protože ten nám zkrátka nemůže odpadnout, abychom vůbec stihli do konce dubna všechno potřebné probrat… Achjo… Abych dostála své pověsti vzorného studenta, samozřejmě nic nehákuju a ještě se každé odpoledne učím a trápím hornu, abych si zachovala i muzikantské schopnosti. Večer padám do postele vlastně až ráno.

V pátek do školy nejdu, protože od rána vzdělávám děti školou povinné na výchovném koncertě a pozoruji jejich znuděné obličeje, které se jako zázrakem promění v nadšené, když se blíží konec koncertu a oni se mají vrátit do lavic, najednou ti mrňousové chtějí přídavek. Do školy si zajdu akorát na oběd a už zas mašíruju do „lidušky“ na zkoušku a taky se samo připravuju na svůj absolventský koncert. Večer vyrážím s nejskvělejší partičkou do kulturáku, teda, teď se to vlastně jmenuje „Club Milenium“ a je na něm napsáno „funagency“, časy se měěěníí… Noc maturáků, zdá se, má pro mě poprvé význam, protože vyhráváme sud piva a tlačenku, asi jsem se vážně všem líbila ve sněhu a v plavkách v našem maturitním videu…

Sobota je krušná, protože i v tento jinak krásný den musím do našeho ústavu a sice proto, abych se zúčastnila úžasných NSZ od společnosti Scio. Hlásím se na Matfyz, ale vážně jsem některé úlohy z těch testů nechápala. Buď to bylo únavou po akci, nedostatkem vzduchu v místnosti, nebo taky otráveností z celého týdne nekonečných písemek. Nevím, nevím, těším se na veřejnou oponenturu zkoušek…

Dneska jsem ráda, že už je konečně neděle, zas nebyl klid. Musela jsem se dostavit na zkoušku orchestru a díkybohu za maminku, která se bála, že mě vítr odfoukne a dovezla mě tam i nazpátek autem. Teď už jen rezignovaně zírám do kalendáře… Zítra test z biologie? NAS*AT!

Trápí nás, nebo se mi to jenom zdá?

Hudba

Úvaha psychopatova…

generalren.deviantart.com
generalren.deviantart.com

Vzdechy, skřeky, melodie, jejich útržky, šum davu, halasný hovor, osamělá píšťalka, nesmělý popěvek, sebevědomé prohlášení, blouznění nemocného sužovaného horečkou, opilcova cesta domů, deprese osamělého,… Všechno a ještě víc můžeš vyjádřit hudbou, slovem, postojem, pohledem,… A ani nemusíš být herec, hudební skladatel, umělec,… Stačí mít srdce na správném místě.

Vždycky jsem si přála najít peníze. Ale ne pětikorunu pod sedačkou v autobuse, i když ta se taky někdy hodí, chtěla bych prostě objevit třeba stovku, tisícovku,… Jen tak osamocenou na špinavým parkovišti mezi smradlavými plechovými obludami, jimiž se lidé rachotí z místa na místo, vozí si svá těžká pozadí a nechávají je těžknout ještě víc, i když by raději mohli jít pěšky, dýchat vzduch nasycený zplodinami jejich lenosti a vychutnávat si sluneční paprsky obsahující stále víc a víc škodlivého záření, protože se ani předchozí generace nedokázaly obejít bez laku na vlasy a ledniček. Jen tak zapadlou za postelí v hotelu na dovolený. V takovým tom malým, jak ho vlastní milí soukromníci, který dbají na blaho hostů a dá se s nimi po večerech sedávat ve vlahém vánku na terase a při dobrém vínu pomalu rozmlouvat. Pak bych tu mou bankovku klidně i nenápadně podstrčila právě jim a sledovala jejich radost z nálezu.

Mám řidičák a za chvilku to bude rok, co jsem se i já připojila k těm,kteří znečišťují ovzduší a likvidují zásoby ropy, ale stalo se jen jednou, že mi mí dárci DNA auto na nějakou delší cestu půjčili. Takže jsem si projezdila předepsané kilometry a teď už jen čekám, až si pořídím vlastní obludu a znovu si obnovím schopnost ji ovládnout.

Dostává mě, jak se sen o lidský společnosti s narůstajícím věkem a zkušenostma rozpadá a přitom nás stále učí, že ten, kdo poctivě pracuje, bude oceněn a lidé si ho všimnou a polepší si. Nejhorší asi je, když se celej den lopotíte a lopotíte a ve výsledku je to k ničemu a další den děláte zas tu samou práci, neposune vás to dál, nepotěší, nikdo se na vás neusměje. Jakmile vylezeme ze školy, není to samé “Dobrý den”, ”S dovolením”, “Děkuji”, ale spíš “Uhni!”, “Vypadni!”, “Naser si!”.

Lidi jsou divní. Očekávají hezké reakce, upřímnost, vstřícnost. Ale jen člověk promluví nebo něco udělá, jsou schopni z toho vyvodit takové závěry, že by se jeden až divil jejich představivosti. Z pouhého „Ahoj!“ se vyklube pomalu vyznání lásky a z malého odmítnutí je vybudována nenávist na celý život. Lidi si sedí v těch svějch komůrkách, ubohejch životech a chtějí přátele, chtějí aby je někdo poslouchal, miloval, ale místo aby zapomněli na své křivdy a nálady, dávají je sežrat i lidem, se kterými by se mohli bavit a být šťastní, obdivovaní, oblíbení a vítaní. (…) Chtějí květiny a zeleň, ale kácí lesy a stavějí velká betonová parkoviště. Předstírají, že se zajímají o životní prostředí, ale jen co našetří pár šlupek, jdou si koupit nové auto.

A jestli si myslíš, že tě mám ráda, tak si to nemysli, usmívám se jen na toho, kdo je pro mě zrovna v tuhle chvíli zajímavý a z koho něco vytěžím, nezajímají mě tvoje pocity, jen se tak tvářím, abych tě mohla vyždímat jako citrón, využít každej kousek tvojí duše a pak tě zahodit.

V tý melodii lidskejch životů, najdeš tolik inspirace a emocí, že můžeš hrát a zpívat a žít hudbou a nikdy nepouštět z rukou tu tvojí znějící krabičku nebo trubičku a oblažovat duše těch, který o to vlastně nestojí. Kdyby tě poslouchali jen ti, kteří o to opravdu stojí, cítí to a chápou to, tvoje vyprodaný koncertní sály, by teď byly prázdný a našel by se tam možná hlouček rozklepaných emáků a pár osamělých žen a mužů, možná pár dlouholetých partnerů…

Závislost na kofeinu

shroudedinveils.deviantart.com
shroudedinveils.deviantart.com

Už to tak asi bude. Jako před vánocema a jako před koncem pololetí jsem se už zas naučila pít po ránu kafíčko nebo čajík. Leč kávu piji výhradně černou jako bota a bez cukru a čajík pouze vznešeného jména z Číny nebo z Japonska, který dokáže navodit opravdu příjemnou náladu a duševní stav. Tudíž se nejspíš není čemu divit, že se tato dvě pitíčka kofeinem jen hemží a dokážou povzbudit a probrat.

Teď, i když není tolik důvodů nechodit spát brzo, ale my víme, že Klárka si vždycky najde důvod, proč do postele nejít, stejně potřebuji aspoň šálek té hřejivé tekutiny, protože bez ní jaksi není den. Ještě nejsem ve stavu, kdy bych se klepala absťákem, takže to není nic vážného, hihi. Lepší než nikotin a takdále.

Když už žiju jako svatoušek, pár kafíček snad nevadí. No, tento blog asi moc nevypovídá o tom, že bych byla duševně zdravá, ale co už. Buďte rádi, že to jen čtete a nemusíte se mnou být každý den. To zvládne jen MV, aniž by mu hráblo.