Děsná matka

S křivě namalovanými linkami kolem očí, pruhem tuku kolem pasu, řvoucí na několik dětí kolem sebe, v upnutém tričku a legínách, které ještě zvýrazňují její nedostatky, žene se uštvaná matka městem. Stále řeší jenom to, kolik peněz jí zbývá do další mateřské, že obě její nejstarší děti už zase potřebují nové kalhoty, protože rostou jako z vody, že manžel už zase trčí v práci přesčas a pak se vrací domů o to později, protože ještě musí udělat obvyklou zastávku v hospodě.

Musí zajít do vietnamské prodejny pro cigarety, do supermarketu pro máslo ve slevě, koupí přitom nejlevnější colu za 5 korun, aby alespoň na chvíli utišila dětský křik. Nechápe, že kdyby pořád nebyla tak vystresovaná a věnovala se jim, nemusí jim kazit zuby tou sladkou tekutou močkou.

Myslí na to, jaké je zase horko, že se potí jako prase a že si už dva dny nestihla umýt vlasy, protože všechnu teplou vodu vyplácala na svoje malé křiklouny, kteří se vždycky hrozně zaprasí. Je nechutná. Všechno svoje životní štěstí i neštěstí svádí na svoje děti a manžela, který byl tak nezodpovědný, že koupil málo kondomů. Protože nechtěné těhotenství je vždycky chlapova vina, protože v časopisech pro ženy píšou, že se jim ta zodpovědnost má přenechat. To si rovnou může z hlavy nechat vyoperovat mozek. Kvůli tomu debilovi ani nedodělala učnák, protože tenkrát ještě ani nevěděla, že by měla nějaký kondom použít. Tak to asi neměla dělat vůbec.

Když jí náhodou skončí mateřská a všechny děti chodí do školy, jde se přihlásit na pracák, přestože všechny formuláře musí vyplňovat nejméně třikrát, než má všechno správně. Má-li to štěstí, že dostane práci v supermarketu, neustále nadává, že si musí pamatovat číselné kódy, že po ní lidé pořád něco chtějí, že dostává málo zaplaceno a že se na lidi musí usmívat. Stejně se mračí, nebuďte naivní.

No, a když je v důchodu a její vnoučata mají to štěstí, že její dcery nejsou po mamince a tedy netrpěly celý život svou nevědomostí a omezeností, vypráví jim, jak měla těžký život a vtlouká jim do hlavy moudra z časopisů pro ženy, protože to je to jediné, co kdy četla.

Že ji znáte? Je jich víc. Usmějte se na ni, když ji potkáte. Třeba ještě najde radost ze života a nějaký optimismus.

 

Skřítek pomáhá včelkám

geniusbee.deviantart.com
geniusbee.deviantart.com

Daeris a Stuprumovi za to, že se starají o moje zdraví, a Ňuňákovi, aby se mu dobře spalo. Pac a pusu :-*.

***

Medová víla vyhlásila bankrot, kvůli deštivému počasí. Její pracovité dělnice se činily, jak mohly, ale kvítka se bez sluníčka neotevřela a nedávala sladký nektar. Náš maličkatý skřítek měl strach, že nebude mít na zimu dobrý med a včelí pálenku a tak pozval vílu na návštěvu, aby si zaopatřil dobré vztahy a tudíž i přátelskou protekci, pokud by přece jen nějaký ten med zbyl, aby se na něj dostalo.

Jeho vzdálený bratranec z dalekého ostrova jménem Cuba mu poslal jako pozornost láhev toho nejlepšího tamějšího rumu. Skřítčí kamarádi od Středozemního moře zas poslali košík plný limetek a náš malý šikula mohl vílu poctít chladivým mojitem. Netřeba dodávat, že máta rostla skřítkovi přímo na střeše chaloupky, jako součást kamufláže jeho obydlí.

Continue Reading

Protože to stejně nemá cenu.

A tak se Clairka konečně dostala k psaní něčeho hodnotnějšího, než jsou posty na facebooku a zprávy o tom, co měla dobrého k obědu, doufám, že se vám bude líbit a nezapomeňte prosím, názor svůj níže vyjevit. :)

V umělém kouři obarveném světly reflektorů se v nočním klubu svíjelo na parketu spousty holek, zletilých i nezletilých, zbrocených potem z tance, který se snažily překrýt litry parfémů, co si na sebe nastříkaly. Stejně jim to nepomohlo. Celý prostor smrděl jako pavilon opic a byl prosycen cigaretovým kouřem. Mezi „kráskami“ v tílečkách s přílišným výstřihem se kroutilo i několik výrostků, kteří byli buď hodně sebevědomí nebo hodně opilí. Jinak by je snad ani nenapadlo něco takového předvádět.

gilad.deviantart.com
gilad.deviantart.com

Stál jsem u baru se třetí skleničkou dvojité whiskey a všechen ten puch ve mně vyvolával hroznou chuť na sex. Proč to neříct takhle otevřeně, žejo? Kde jinde bych viděl mladý holky, který o sobě skoro neví a je snadný je získat? Na chviličku zavírám oči a vnímám jen monotónní dunění hudby, který rezonuje tělem. Pokud se tomu teda vůbec dá říkat hudba. Tuc, tuc, tuc a do toho cink, cink a brnk, brnk, brnk a nakonec ach, ach a jako sladká tečka do toho skučí hlas prohnaný počítačem slogany jako „sexy bitch“ nebo „fuck“ atakdále; to jistě znáte. Otvírám oči a přemýšlím, proč jsem vlastně tady. Aha, jasně, ten sex. Vůbec mě nezajímá, proč jsou tu ty holky, já chci prostě jen jednu vzít a bez velkých něžností ji na záchodě prostě přefiknout.Continue Reading

Vyvrhelové

Jakákoliv podobnost s událostmi, osobami či fakty je čistě náhodná. 😀

***

heineken79.deviantart.com
heineken79.deviantart.com

Smrtka se smála a nakráčela si to doprostřed ulice. O malý kousek dál vystoupily z auta dvě rozchechtané postavy. Práskly dveře, vehikl nespokojeně zavrčel a odjel. Kdyby se tak někdo uměl rozjíždět bez automatické převodovky. V dnešní době už asi ne. Ke dvěma haluzákům, rádoby společensky oháknutým, se připojili další tři. A bylo jich pět.

„Sešššlo se jich pěěět, vyyrazíí čtyříí, dorazíí tříí, spáát půůjdou dváá, přežije jedeen… Muhehe…“ Chechtá se a svým nehmotným tělem nechává proplouvat auta. Přemýšlí, že se na chviličku zhmotní, vyděsí řidiče, nechá se rozmáznout po asfaltu, přičemž bude doufat, že její hlava dramaticky vylétne vzhůru a rozplácne se mu nakřápnutá o kapotu. Nakonec si to rozmyslí. Ti blázni na druhém chodníku se právě vrhají do silnice. Když si správně počíhá, jednoho z nich určitě dostane. Nepovede se, hlasitě zakleje. Oči se jí rozsvítí pekelnými plameny. Tuhle partičku prostě dostane.

Když v družném hovoru zahnou do obytné čtvrti, plíží se za nimi. Ne, že by ji mohli vidět, ale přece jen jí nebyla příjemná taková dávka optimismu a vitality, která z nich čišela. Všichni se nahrnou do dveří jednoho domu. Šaty, nešaty, zkopnou boty a rozpustile vybíhají schody do podkroví.

V povyražení obdivují výhled z okna a jeden přes druhého se sápou po kytarách, natěšeně čekajících kráskách. Škoda, že jsou jen dvě.

Otevřou okno a ve světle dorůstajícího měsíce začínají do studeného zimního vzduchu výt písně roztodivné. Třeskne láhev a na dně skleniček se zaleskne zlatavá tekutina.

Smrtka se vznáší nad otvorem ve střeše: „pššidááámee tloochuu methanoluuu…“ Brousí si zuby, ale do sklenek už nic dolít nestihne, protože jejich obsah zmizí ve vyprahlých hrdlech, ani nemrkne. Peklo má dneska večer smůlu.

Jakmile dozní poslední „ztrhané strůny zvuk“, partička znovu nahodí botky a sáčka a vyrazí do „eňo něňo klubu“. Smrtibába se cpe do prosklených dveří, ale nemůže se prokázat občankou, tak se raději udělá nehmotnou a nechá všechny lidi proplouvat skrz sebe.

Vevnitř je to skoro jako v pekle. Umělý kouř, lidé rysů pobledlých a zašedlých, opojeni alkoholem chodí sem a tam a nohy nezvládají klást vedle sebe už ani s nejmenší pravidelností. Mezi odhalenými rameny žen a utaženými kravatami pánů proplouvá dál a sleduje ten střízlivý hlouček vitality a optimismu a už má vší té energie dost.

Rozhodne se zakročit, jakmile se vydají na taneční parket. Tu a tam nechá jednoho a dalšího šlápnout si vzájemně na nohu, ale nikdo nepadá a nehroutí se, protože se všichni drží za ruce nebo za ramena a podporují se.

Měsíc se schová za obzor a na východní straně začíná obloha už pomalu blednout, když sestupují po pozvracených schodech směrem dolů a vydávají se do svých domovů, každý sám do své postele. Smrtka pochopí, že nad nimi nemá žádnou moc, když vidí, jak se na rozloučenou objímají a pomáhají si do kabátů.

Tak alespoň zaseje zášť do srdce jednoho podivínského pozorovatele.

Ale nic nezmůže ani s jeho pomocí, tuhle skupinku už nechtějí ani v pekle.

Hudba

Úvaha psychopatova…

generalren.deviantart.com
generalren.deviantart.com

Vzdechy, skřeky, melodie, jejich útržky, šum davu, halasný hovor, osamělá píšťalka, nesmělý popěvek, sebevědomé prohlášení, blouznění nemocného sužovaného horečkou, opilcova cesta domů, deprese osamělého,… Všechno a ještě víc můžeš vyjádřit hudbou, slovem, postojem, pohledem,… A ani nemusíš být herec, hudební skladatel, umělec,… Stačí mít srdce na správném místě.

Vždycky jsem si přála najít peníze. Ale ne pětikorunu pod sedačkou v autobuse, i když ta se taky někdy hodí, chtěla bych prostě objevit třeba stovku, tisícovku,… Jen tak osamocenou na špinavým parkovišti mezi smradlavými plechovými obludami, jimiž se lidé rachotí z místa na místo, vozí si svá těžká pozadí a nechávají je těžknout ještě víc, i když by raději mohli jít pěšky, dýchat vzduch nasycený zplodinami jejich lenosti a vychutnávat si sluneční paprsky obsahující stále víc a víc škodlivého záření, protože se ani předchozí generace nedokázaly obejít bez laku na vlasy a ledniček. Jen tak zapadlou za postelí v hotelu na dovolený. V takovým tom malým, jak ho vlastní milí soukromníci, který dbají na blaho hostů a dá se s nimi po večerech sedávat ve vlahém vánku na terase a při dobrém vínu pomalu rozmlouvat. Pak bych tu mou bankovku klidně i nenápadně podstrčila právě jim a sledovala jejich radost z nálezu.

Mám řidičák a za chvilku to bude rok, co jsem se i já připojila k těm,kteří znečišťují ovzduší a likvidují zásoby ropy, ale stalo se jen jednou, že mi mí dárci DNA auto na nějakou delší cestu půjčili. Takže jsem si projezdila předepsané kilometry a teď už jen čekám, až si pořídím vlastní obludu a znovu si obnovím schopnost ji ovládnout.

Dostává mě, jak se sen o lidský společnosti s narůstajícím věkem a zkušenostma rozpadá a přitom nás stále učí, že ten, kdo poctivě pracuje, bude oceněn a lidé si ho všimnou a polepší si. Nejhorší asi je, když se celej den lopotíte a lopotíte a ve výsledku je to k ničemu a další den děláte zas tu samou práci, neposune vás to dál, nepotěší, nikdo se na vás neusměje. Jakmile vylezeme ze školy, není to samé “Dobrý den”, ”S dovolením”, “Děkuji”, ale spíš “Uhni!”, “Vypadni!”, “Naser si!”.

Lidi jsou divní. Očekávají hezké reakce, upřímnost, vstřícnost. Ale jen člověk promluví nebo něco udělá, jsou schopni z toho vyvodit takové závěry, že by se jeden až divil jejich představivosti. Z pouhého „Ahoj!“ se vyklube pomalu vyznání lásky a z malého odmítnutí je vybudována nenávist na celý život. Lidi si sedí v těch svějch komůrkách, ubohejch životech a chtějí přátele, chtějí aby je někdo poslouchal, miloval, ale místo aby zapomněli na své křivdy a nálady, dávají je sežrat i lidem, se kterými by se mohli bavit a být šťastní, obdivovaní, oblíbení a vítaní. (…) Chtějí květiny a zeleň, ale kácí lesy a stavějí velká betonová parkoviště. Předstírají, že se zajímají o životní prostředí, ale jen co našetří pár šlupek, jdou si koupit nové auto.

A jestli si myslíš, že tě mám ráda, tak si to nemysli, usmívám se jen na toho, kdo je pro mě zrovna v tuhle chvíli zajímavý a z koho něco vytěžím, nezajímají mě tvoje pocity, jen se tak tvářím, abych tě mohla vyždímat jako citrón, využít každej kousek tvojí duše a pak tě zahodit.

V tý melodii lidskejch životů, najdeš tolik inspirace a emocí, že můžeš hrát a zpívat a žít hudbou a nikdy nepouštět z rukou tu tvojí znějící krabičku nebo trubičku a oblažovat duše těch, který o to vlastně nestojí. Kdyby tě poslouchali jen ti, kteří o to opravdu stojí, cítí to a chápou to, tvoje vyprodaný koncertní sály, by teď byly prázdný a našel by se tam možná hlouček rozklepaných emáků a pár osamělých žen a mužů, možná pár dlouholetých partnerů…

Jeden anonym

Chodil do práce a věděl, že to k ničemu není, každé ráno vstával a nemusel, protože nebylo důležité, že tam je. Byl jenom dílkem obrovské skládanky a za jeho namáhavou činností sestávající z nakládání a vykládání těžkých krabic se skrývalo mnoho nelegálních činností mezinárodní korporace.

ninish.deviantart.com
ninish.deviantart.com

Den co den podléhal absurdním náladám slečny sekretářky, která měla na starosti jeho oddělení krabic a prorazila spíš svými gelovými nehty, než svou bystrostí a inteligencí, ale i takové věci už jsou dneska možné. Přestávky na svoje ubohý balený cigáro sestávající víc z papíru než z tabáku, dostával tak zřídka, jak jen to zákon povoloval. Občasné přesčasy, jak bylo psáno ve smlouvě, chodil téměř denně a k tomu i soboty a neděle placené tak, že normální zaměstnanec „škodovky“ by si za ty prachy ani na pauzu do práce nepřišel. Měl z toho akorát bolavý záda, šrot v hlavě a pár bankovek, který utratil za jízdenky do práce a za jídlo. Když zaplatil další životní náklady, už mu nezbylo nic, co by ušetřil nebo využil jen tak pro svoje potěšení.

Ale korporace prosperovala, takže se mohl dál vyhřívat v jedné železobetonové hale s konstantní teplotou kolem 20°C a ředitelé si jezdili na dovolenou do Karibiku.

Na pobočkách 458, 241 a 820 přidávali do krabic kokain, marihuanu nebo heroin, zásilky označovali speciálním číslem a zmíněné balíčky si objednávali šéfové mafií. Zbývajících 997 skladů bylo jen zástěrkou a jejich činnost představovala pouze 10% zisku. Jejich vedení ale fungování podniku bralo velmi vážně a přísně, protože ani oni nevěděli, co se skrývá za úspěšným jménem. Stále si mysleli, že je to díky nim.

Můj sen

Anger_by_SliverQueen
sliverqueen.deviantart.com

„Vypadni! Vypadni! Vypadni!“ Křičím a on pořád stojí se samolibým výrazem ve tváři opřený o rám dveří. Mám chuť ho nakopat, rozbít mu čelist, hodit mu na hlavu monitor od počítače.

Hlavou se mi míhají scény jako z akčního filmu. Řítím se k němu a rukama ho chytám kolem krku. Zarývám mu nehty do kůže. Nadechuje se a odtrhává mě od sebe. Na krku má ošklivé červené fleky od mých rukou. Chytá mě za zápěstí a kroutí mi je za záda. Když se mě snaží udržet jednou rukou a druhou mi vlepit facku, využiju toho a vykopnu nohou. Špička mé boty neomylně zasahuje svůj cíl. Hroutí se k zemi a já do něj nepřestávám kopat. Podpatkem mu dupu na svaly na nohou a na rukou. Řve bolestí. Patří mu to. Mě nikdo urážet a vydírat nebude. Už se nezvedá a jen leží schoulený na zemi. Unaveně si sedám ke stolu. Jsem cynik. Usmívám se a pokračuji v práci, jako by mi tu na zemi nefňukal zmlácenej kretén.

Zvoní mi telefon. Najednou si uvědomuju, že tentokrát nezůstalo jen u představ, když mi vedle telefonu nestojí monitor, ale jen trčí klubko utržených kabelů.

Skřítek u zkoušek

Věnováno stuprumovi, aby se mu po skřítkovi nestýskalo. :)

***

http://takayuki23.deviantart.com/
http://takayuki23.deviantart.com/

Když malému skřítkovi dojde pálenka od včelí královny, znamená to mimo jiné, že se blíží období zkoušek, období, kdy musí dlouho do noci střízlivý sedávat u kahánku a procházet si pergameny znalostí, aby obhájil svou pozici skřítka lesního, ne většího než borůvka, ale chytrého, důvtipného a velice užitečného.

Na jaře se vždycky sešel celý les. Mravenci, včely, broučci, červíkové, ale i datli, kosi, žluvy, srnky a srnci, zajíci a medvědi a spoustu dalších obyvatel království lesního. Toto shromáždění potom vždy testovalo schopnosti všech lesních skřítků, víl, bludiček a hejkalů, aby co nejlépa sloužili ku prospěchu lesa a jeho růstu.

Náš malý skřítek se svědomitě připravoval a zkoušku tudíž vez problémů vesele zvládl a mohl se oddat letnímu veselení.

Bylo to nejkrásnější období v roce, les voněl všemi vůněmi života a každý jeho obyvatel pracoval, jak nejlépe uměl. Jen malý skřítek už jen obcházel a pozoroval a tu a tam provedl nějaké to kouzlíčko, aby pomohl.

Když se sešeřilo a vzduch zavoněl první noční rosou, usadil se náš malý hrdina do křesílka u chaloupky a ze žejdlíčku popíjel pivo. Však ho také jeden starý hejkal, kterému hlasivky už tak dobře nesloužily, rozvážel každý den po lese a všem po vykonané práci zajišťoval zasloužené osvěžení.

Není proto divu, že vlahé letní večery jsou oblíbenou dobou všech, kteří na jaře nebo před začátkem léta skládají zkoušky. Popíjet chmelový mok samozřejmě nezapomínají.