Náročné dny, trápí nás školství?

Typický zápis do blogového deníčku, zveřejněné informace berte prosím s nadsázkou.

Musím vám říct, že uplynulý týden byl děs běs (jak říká s oblibou jeden nejmenovaný čelista). A není se

addy-ack.deviantart.com
addy-ack.deviantart.com

čemu divit. Za krk nám dýchá předzvěst blížící se maturity, hrozba NSZ od společnosti Scio a samozřejmě krásné jaro plné koncertů a skvělých akcí, lákající krásným počasím ven a nedbající na to, že někdo musí sedět mezi kamennými zdmi školy a trpět ve vydýchaném vzduchu. A jaké jsou reakce rodičů, babiček a dědečků a dalších příbuzných?

Všichni jednoznačně tvrdí, že nás v té škole trápí, za nich se prý toho tolik neučili a nebyla to taková zátěž. Možná už si to ale tolik nepamatují a zdá se jim, že toho máme hodně prostě jen z toho důvodu, že jim věčný stereotyp z práce už nepřijde tak náročný, jako škola. Nebo je to zkrátka tím, že dřív neměli lidé takový rozhled a nevěnovali se tisíci dalším aktivitám okolo.

Můžu jako příklad uvést sama sebe?

Minulý víkend jsem strávila na hudebním soustředění. Marně jsem se v jeho průběhu snažila učit na nadcházející maturitu nanečisto, která ovládla celý minulý týden. A to ani nevíte, jak je skvělé, sedět po 4 hodinové písemce ještě další dvě hodiny na semináři, protože ten nám zkrátka nemůže odpadnout, abychom vůbec stihli do konce dubna všechno potřebné probrat… Achjo… Abych dostála své pověsti vzorného studenta, samozřejmě nic nehákuju a ještě se každé odpoledne učím a trápím hornu, abych si zachovala i muzikantské schopnosti. Večer padám do postele vlastně až ráno.

V pátek do školy nejdu, protože od rána vzdělávám děti školou povinné na výchovném koncertě a pozoruji jejich znuděné obličeje, které se jako zázrakem promění v nadšené, když se blíží konec koncertu a oni se mají vrátit do lavic, najednou ti mrňousové chtějí přídavek. Do školy si zajdu akorát na oběd a už zas mašíruju do „lidušky“ na zkoušku a taky se samo připravuju na svůj absolventský koncert. Večer vyrážím s nejskvělejší partičkou do kulturáku, teda, teď se to vlastně jmenuje „Club Milenium“ a je na něm napsáno „funagency“, časy se měěěníí… Noc maturáků, zdá se, má pro mě poprvé význam, protože vyhráváme sud piva a tlačenku, asi jsem se vážně všem líbila ve sněhu a v plavkách v našem maturitním videu…

Sobota je krušná, protože i v tento jinak krásný den musím do našeho ústavu a sice proto, abych se zúčastnila úžasných NSZ od společnosti Scio. Hlásím se na Matfyz, ale vážně jsem některé úlohy z těch testů nechápala. Buď to bylo únavou po akci, nedostatkem vzduchu v místnosti, nebo taky otráveností z celého týdne nekonečných písemek. Nevím, nevím, těším se na veřejnou oponenturu zkoušek…

Dneska jsem ráda, že už je konečně neděle, zas nebyl klid. Musela jsem se dostavit na zkoušku orchestru a díkybohu za maminku, která se bála, že mě vítr odfoukne a dovezla mě tam i nazpátek autem. Teď už jen rezignovaně zírám do kalendáře… Zítra test z biologie? NAS*AT!

Trápí nás, nebo se mi to jenom zdá?

Jeden anonym

Chodil do práce a věděl, že to k ničemu není, každé ráno vstával a nemusel, protože nebylo důležité, že tam je. Byl jenom dílkem obrovské skládanky a za jeho namáhavou činností sestávající z nakládání a vykládání těžkých krabic se skrývalo mnoho nelegálních činností mezinárodní korporace.

ninish.deviantart.com
ninish.deviantart.com

Den co den podléhal absurdním náladám slečny sekretářky, která měla na starosti jeho oddělení krabic a prorazila spíš svými gelovými nehty, než svou bystrostí a inteligencí, ale i takové věci už jsou dneska možné. Přestávky na svoje ubohý balený cigáro sestávající víc z papíru než z tabáku, dostával tak zřídka, jak jen to zákon povoloval. Občasné přesčasy, jak bylo psáno ve smlouvě, chodil téměř denně a k tomu i soboty a neděle placené tak, že normální zaměstnanec „škodovky“ by si za ty prachy ani na pauzu do práce nepřišel. Měl z toho akorát bolavý záda, šrot v hlavě a pár bankovek, který utratil za jízdenky do práce a za jídlo. Když zaplatil další životní náklady, už mu nezbylo nic, co by ušetřil nebo využil jen tak pro svoje potěšení.

Ale korporace prosperovala, takže se mohl dál vyhřívat v jedné železobetonové hale s konstantní teplotou kolem 20°C a ředitelé si jezdili na dovolenou do Karibiku.

Na pobočkách 458, 241 a 820 přidávali do krabic kokain, marihuanu nebo heroin, zásilky označovali speciálním číslem a zmíněné balíčky si objednávali šéfové mafií. Zbývajících 997 skladů bylo jen zástěrkou a jejich činnost představovala pouze 10% zisku. Jejich vedení ale fungování podniku bralo velmi vážně a přísně, protože ani oni nevěděli, co se skrývá za úspěšným jménem. Stále si mysleli, že je to díky nim.

Prokrastinace a zdravý způsob života

Tired_by_XxBirtaxX
xxbirtaxx.deviantart.com

Pracující si přicházejí domů a usedají k televizi, ke kafi, ke knížce, k novinám nebo rovnou padají do postele.

Studenti hodí tašku na zem, zapínají počítač a opět se pouštějí do studia a nebo, což nevím, jestli je horší nebo lepší, si pouštějí film nebo otvírají knížku a studium odkládají na pozdní noční hodiny, kdy se jejich mozek znovu probere a je schopen ještě pár hodin pracovat. V nejlepším (nebo nejhorším?) odkládají povinnosti na zítra, na pozítří nebo na neurčito.

Ach… a teď ta volba, co je nejlepší? Sama vím, že produktivnější je, když začnu pracovat někdy v osm večer a předtím se raději prospím. Rodiče, psychologové, doktoři a poradci ohledně zdravé výživy křičí hrůzou, že jde o nezdravý životní styl, můžeme ztloustnout, potřebujeme spát ještě před půlnocí a blablabla… Ale co dělat, když požadavky neústupně plní diář a vše postupně přerůstá přes hlavu?

Budeme snad žalovat systém, pravidla nebo vlastní či nevlastní touhu po vzdělání?

Ach…

Výlev románové postavy…

Už tenkrát jsem moc dobře věděla, že kdyby to byla jen nenávist, nikdy bych na něj tak dlouho nekřičela, nesnažila bych se ho přesvědčit o tom, co je správné a nechtěla bych mu zabránit v tom, aby si zničil život. Milovala jsem ho.

Emotions_by_Emindeath
emindeath.deviantart.com

Proč jen nám Bůh nebo to cosi, co řídí celý vesmír, komplikuje život emocemi? Na jednu stranu se z nich rodí všechno krásné, vzniká díky nim umění (dokonce i díky těm negativním), ale na druhou stranu, a řekněme si to upřímně, emoce jsou na houby. Nedokážeme se kvůli nim objektivně rozhodovat, ztrácíme kvůli nim čas, schopnosti, příležitosti i sami sebe, svazují nás tlustými provazy.

Kdokoliv, kdo nám něco řekne a máme k němu citový vztah, nás může totálně rozhodit jen díky citům, které k němu chováme a emocím, které prožíváme. Někdy si říkám že bych byla radši robot, nic necítit a na všechno kašlat. Na druhou stranu, miluju lidi a život a všechno, co je s ním spojené. Bez emocí bych to nebyla já, žejo? Nemohla bych psát, účastnit se společenských akcí, chodit s kámošema na pivo…

Takže radši budu dál na všechny, co miluju, řvát, aby pochopili, jak moc to myslím vážně, jak moc nechci, aby udělali hloupost nebo aspoň zvážili činy a důsledky. Vím, že jdu sama proti sobě, mlátit hlavou do zdi by možná bylo účinější, ale stejně mě moje emoce vždycky donutí jednat impulzivně a bez rozmyslu, absolutně iracionálně.

Pod tím vším Vás ale všecky bezmezně miluju, celej svět. Jen proto, že tu můžu být.

Miluju lidi, který to dělají jinak

Punkáče Pipes and Pints…

… protože punk nemá pravidla…

Blogy, který publikujou nejen denníčkové zápisky ze školy, protože tam je co číst a komentovat.

Šílence, co se nebojí udělat nějakou blbost i veřejně.

Vypsanou fixu…

… protože ta zvedne náladu vždycky tím svým abnormálnem…

Mého medvídka, protože tak jako on mě nedokáže nikdo obejmout a pana “Miluju víno” za to, že má trpělivost se mnou to víno pít, ať už je jakkoli trpký.

Blikající pouliční lampa

lamp_by_createsima
createsima.deviantart.com

book

Nevím, jak je na tom v létě, ale přes zimu to dělá pořád. Ta lampa přesně na rohu naší ulice nepřestává po nocích blikat už od té doby, co nám vyměnili v ulici světla. V létě nechodím domů nikdy tak pozdě, aby už světla svítila, nebo jdu naopak tak pozdě, že už je zas světlo, případně jsem příjemně společensky unavena a opojena letní nocí, že to nevnímám. Teď jí ale pozoruji celou cestu ulicí a tiše se těším, až už budu na konci, protože je to předzvěstí teplého domova – skrýše před zimou.

Sama se teď tak trochu jako ta blikající lampa cítím. Všechno je v pořádku, všechno je fajn, i když mě povinnosti zavalují, tak se mi daří si z nich nic nedělat a když už se zdá, že tahle pohoda nemá důvod uhasnout… BUM! A všechno je pryč…

Nejhorší na tom je, že největší kopance a největší malé “zrady” přicházejí od lidí, na které se celý svůj život spoléhám jako na oporu a ta největší a nejbližší opora vždycky nakonec provede ty nejhorší věci a má ještě odvahu se ptát: Copak ti je? Co je v tvém životě jinak?

Ptám se, ptám, co je špatně; řekněte mi to, buďte ke mně upřímní, ale ne, nefunguje to. Nebo jeden den říkají něco a druhý den se chovají úplně opačně. Tohle že jsou ti vyrovnaní dospělí? Nemyslím si, že je to generační rozdíl nebo mladická rebelie, ale když mi někdo dává přednášky o respektu, mám pocit, že by měl být vzájemný, nebo ne?

Otázkou zůstává, jestli mám tu lampu dojít opravit, aby pořád hezky svítila, což bude drahé a bude to stát hodně úsilí, nebo se na to můžu vykašlat a tu lampu prostě dojít trefit kamenem, protože mě to její věčné blikání už rozčiluje.

Pan “Miluju Víno” osobně

Jen taková večení přemýšlecí chvilka…

bookPoslední dobou zjišťuju o kolik je to lepší člověk než já. Zjišťuju, že i když se mi na něm některý věci nelíbí, tak ty další, kterých se drží, opravdu mají svou hodnotu a on je dodržuje. Nezáleží na tom, kolik cigaret denně vykouří, nebo jestli se občas lehce připije a plácá nesmysly, protože i když je v takovýhle situaci, nikdy nezapomíná na to, kým je. Já se oproti němu nechávám až moc snadno okouzlit nebo strhnou situací a zapomínám na to, co se mi líbí a co se mi nelíbí a chovám se tak, jak bych se jindy v životě nechovala.

S Ním je to všechno snadný, je snadný být šťastná a cítit se svobodná, protože on mě zná do puntíku, takže nemá cenu mu dokazovat něco jiného. Každému bych přála někdy někoho takového potkat.

S panem “Miluju Víno”…

Koupíme si víno. V pomačkaný petláhvi, ale nám to nevadí. Z vinárny je vždycky moc dobrý. Není to jako ta břečka ze supermarketu. Dáme dohromady poslední drobáky a koupíme si krabičku kvalitních cigaret. Trávu a levný „Viceroyky“ ať si kouřej zelenáči.

Svítí sluníčko? Půjdeme pryč, daleko. Špinavý město necháme za zádama a půjdem, poběžíme, budem skákat a blbnout na louce v oranžovém světle zapadajícího slunce. Usteleme si v trávě, posadíme se v objetí a budeme vnímat vzájemnou přítomnost. Budeme si podávat z ruky do ruky tu pomačkanou láhev a navzájem si po tisící připalovat cigaretu. Ten slib společně strávených nocí ukrytý v tomto gestu už ztrácí svou podstatu. Jsme spolu.

s-panem-miluju-vino

Prší? Padá sníh? Připálíme si v přístřeší autobusový zastávky, ale do čmoudící a vrzající kraksny nenastoupíme. Půjdeme pěšky. Necháme se zasypávat vodou padající z nebe. Nevadí, že promokneme až na kost a kůži nám zvrásní přílišná vlhkost. Jsme šťastní. Hřeje nás naše láska. Dorazíme do tepla pokoje, nahážeme na postel spoustu peřin a polštářů a stulíme se k sobě. Pustíme si těžce sháněný gramofonový desky na aparátu po babičce nebo koukáme na film s hlubokou myšlenkou. Pití vína společensky pozvedneme a pijeme ho z nízkých širokých skleniček – připomíná whiskey. Ale my rádi víno. Střídavě s obrazovkou se díváme jeden druhému do očí. Čteme v nich všechno, všechno, co ani slova vyjádřit nemohou. Jsme spolu.