#2 – Parfém

Všichni to určitě velice dobře znáte. Lidé ve společnosti používají různé vůně odjakživa. Je to něco jako samozřejmost, že vám doma na poličce stojí alespoň jeden flakonek parfému, když na to máte, nebo alespoň nějaká ta levnější toaletka, pokud na to nemáte, nebo nejste fanda dlouhotrvající vůně. 

Smrdíte? Pak na vás společnost kouká s opovržením. Vidíme to všude. Určitě všichni znáte tu televizní reklamu, kdy se slečna v autobuse chytne tyče nad hlavou a její okolí se od ní odtáhne, protože je zpocená. Pak se jí v podpaží ještě objeví animované prasátko a poselství tohoto záběru je jasné. Prostě nám vadí, když někdo zapáchá. Možná to sami kolikrát zažijete, když cestujete do práce hromadnou dopravou, možná vám to dokonce už kolikrát zkazilo dobrou náladu a rozpustilo úsměv na rtech. 

Takže můžeme udělat jednoduchý závěr: nechceme smrdět. Jaké to ale štěstí, že máme řešení. Použijte deodorant! Použijte toaletku! Použijte parfém! Použijte to nejlépe všechno najednou! A co nejvíc! Ano! 

Ne. Musím vás zklamat, ale takhle opravdu ne. O takových lidech už se sice televizní reklamy netočí, výrobci vůní by byli sami proti sobě, ale taková desetinásobná porce parfému v kombinaci s nějakým tím deodorantem… Prosímvás!  

Takhle voňavý člověk, když nastoupí do hromadné dopravy, … Já za chvíli začnu kýchat. Nebo když kolem mě projde takových lidí několik a jejich vůně se mísí, nemám o nich o moc lepší mínění než o těch, co smrdí. 

A teď ten nejvíc šokující zážitek. Jdu si tak poklidně po ulici, sluchátka v uších, … A slečna přede mnou se začne v přímém přenosu kropit toaletní vodou. Ze všech stran! A já samozřejmě dostanu stříkanec do obličeje taky, aby mi to nebylo líto. Hlavně, že má ta nádhera navoněná i záda, kdyby náhodou. Začínám vraštit obličej do módu mračoun.

Ale o mračounech už jsme si tady leccos řekli, takže se celé situaci začínám po chvíli spíš smát. Protože taková dáma, která musí pořád takhle vonět, co ta musí utratit peněz? Já si za ně rozhodně dokážu koupit něco lepšího.

Aby to nebylo jen o ženách, věřte, že i pánové se umí tímto způsobem navonět, přestože si třeba netroufnou dělat to přímo za chůze na ulici.

Cítíte teď, že si dělám legraci možná i z vás? Cítíte se uraženi? Vězte, že mnohdy vašemu okolí voníte, i když sami svůj parfém už necítíte. Samozřejmě používejte vaši oblíbenou vůni i nadále. Sami se zkuste přesvědčit o tom, že když použijete nevýrazný deodorant proti pocení a pak decentně párkrát stříknete parfém na krk a do vlasů, budete voňaví a svěží celý den, i kdy proceduru nebudete opakovat několikrát za den.

Jojo, teď si říkáte, že vás ještě budu mentorovat. Vonět se jen ráno, pche! A co třeba odpoledne, když vylezete z fitka? Tak jistě, po fitku na sebe tu lahvičku vystříkejte třeba celou! 

Usmáli jste se? Sdílejte úsměv i s ostatními. Díky!

#1 – Mračoun 1.2

Protože předchozí článek vlastně vůbec nebyl o mračounovi, chci to tentokrát napravit. Takový mračoun totiž mnohdy vyvolá úsměv.

Znáte to, někoho popichujete, zlobíte ho ale jenom na oko a on se na Vás hrozivě zamračí, předstírá vztek a vy vyprsknete smíchy. Jen si vzpomeňte, kdy jste to udělali naposledy. Určitě si vybavíte alespoň jednu vtipnou historku, kterou byste mohli vyprávět. Ale to je zatím takový ten nevinný mračoun, není nebezpečný.

Mnohem zákeřnější jsou totiž mračouni, kteří to s tím svým mračením myslí vážně. Mračí se, aby vám nahnali strach, zkazili náladu a nebo prostě jen proto, aby vypadali důležitě. Ale z těch si nic nedělejte, oni se třeba jen špatně vyspali. Usmějte se na ně a možná se i usmějí zpátky, váš úsměv se jim odrazí v očích. Samozřejmě, že takoví lidé mají mnohdy vážný důvod se mračit, možná se právě teď pořád ještě mračíte i vy sami, já se taky kolikrát ráno v metru přistihnu, jak hrozivě kroutím obličej. 

No a co teprve, když se s takovým mračounem začnete bavit, třeba se ho zeptáte, jak se dneska má a on se rozpovídá a tom, jak je to či ono na nic. A vy třeba ani nevíte, co mu na to pořádně říct, protože se jeho problém zdá neřešitelný. Tak se začnete mračit taky, protože je situace vážná. Přitom byste to mohli vzít s nadhledem, pronést pár povzbudivých slov a usmát se, třeba by se od vás nakazil úsměvem, alespoň na chvilku.

Pořád jste se neusmáli? 

Máte po ruce svůj „smártfoun“? Možná si na něm právě teď čtete tenhle příspěvek. No, tak zapněte foťák a přepněte na přední kameru. Nemáte-li přední kameru, stačí na chvíli display zhasnout a zhlédnout se v jeho lesklém povrchu. Vidíte se?

No vážně, nevypadáte takhle zamračení hrozně? Není vám k smíchu, jak v křeči máte obličej, abyste udrželi vážný výraz? Zkuste ty mimické svaly alespoň na chvilku uvolnit, uvidíte, že se vám uleví a dokonce budete vypadat i o něco lépe. 

Cvičení opakujte, dokud se vám na sebe nebude koukat příjemněji.

Usmáli jste se? Sdílejte úsměv i s ostatními. Díky!

#0 – Mračoun

Nedávno jsem kdesi na Facebooku četla post o tom, že největším problémem naší společnosti není politika nebo ekonomická situace, ale to, jak se k sobě lidé navzájem chovají v běžném životě. Chybí nám vstřícnost při návštěvě supermarketu, úřadu, v MHD, při chůzi po chodníku,… Málokdo se chová ke všem hezky, jen tak, pro dobrý pocit. Jistě, každý z nás nejspíš zná vstřícné lidi, ale byli by opravdu tak milí, i kdyby nás neznali?

Chápu, že každý dneska řeší problémy v práci, osobním životě, s dětmi, s rodiči, ve škole,… Každý má jistě důvod, proč se zrovna mračí. A když ho nemá, tak si ho najde. Ale to se pak není čemu divit, že na sebe lidé nejsou milí, když se na sebe hned od prvního pohledu tváří jak dva kakabusové.
Snažím se tu říct, že s úsměvem jde přeci vše lépe. Pokaždé mě potěší, když se na mě usměje paní v trafice, kam si chodím skoro každý den pro svačinu. Ještě snad nebyl den, kdy by se netvářila mile. Taky odtud lidé odcházejí mnohem častěji s hezčím výrazem. Ať už proto, že doplnili zásobu nikotinu, pořídili si zajímavé čtení, a nebo, jako já, svačinu.

Říkáte si: “Nojo, to ale není žádná novinka.” Ne, to opravdu není.

Když jsem se rozhodovala, jestli obnovit blog, nechat ho zapadnout do hloubi internetu, nebo vytvořit nový, přemýšlela jsem, co by tak mohlo být jeho tématem, protože odjakživa píšu ráda o čemkoli, skládám slova na papír a relaxuji u toho. Jenže blogů ke každému tématu už je stovky, ne-li tisíce, a pokud bych chtěla svým čtenářům předat opravdu zajímavé a ucelené informace ze speciálního odvětví, vyžadovalo by opravdu hodně energie a studia, aby moje články nebyly pouhými bludy a útržky myšlenek. A pak jsem dostala tenhle nápad. Nabídnout důvod k úsměvu. To přeci zvládne hezká myšlenka, fejeton, krátká povídka. A přitom to nebude jen hromada čehosi nejasného. Všechny texty tady budou mít jasný cíl: vnuknout myšlenku, která vyvolá úsměv na rtech.

Takový úsměv pak můžete předávat dál celý den a mít sami za sebe lepší pocit. A když vám opravdu nebude do smíchu, budete smutní nebo snad dokonce uplakaní, vždycky, když jen na chvilku zvednete kousky úst, překvapíte sami sebe tím, jak se uvolní svaly v obličeji po tom dlouhém mračení.

A jestli tohle jen znuděně čtete a ještě jste si nevzpomněli na žádný důvod k úsměvu, řeknete: “Ementál!” A počkejte si na další článek.

Snadněji k Vám doputuje, pokud mě budete sledovat na nějaké té sociální síti. No, když mě budete navíc sdílet, tak k Vám úsměv možná doputuje od někoho z Vašeho okolí, koho pobavím dříve nebo lépe.

Usmáli jste se? Sdílejte úsměv i s ostatními. Díky!
Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial
Facebook
Facebook
Google+
Google+
http://clairka.cz/author/clairka">
Instagram
„Vhodnou základnou pro manželství je oboustranné nepochopení.“ Oscar Wilde