#0 – Mračoun

Nedávno jsem kdesi na Facebooku četla post o tom, že největším problémem naší společnosti není politika nebo ekonomická situace, ale to, jak se k sobě lidé navzájem chovají v běžném životě. Chybí nám vstřícnost při návštěvě supermarketu, úřadu, v MHD, při chůzi po chodníku,… Málokdo se chová ke všem hezky, jen tak, pro dobrý pocit. Jistě, každý z nás nejspíš zná vstřícné lidi, ale byli by opravdu tak milí, i kdyby nás neznali?

Chápu, že každý dneska řeší problémy v práci, osobním životě, s dětmi, s rodiči, ve škole,… Každý má jistě důvod, proč se zrovna mračí. A když ho nemá, tak si ho najde. Ale to se pak není čemu divit, že na sebe lidé nejsou milí, když se na sebe hned od prvního pohledu tváří jak dva kakabusové.
Snažím se tu říct, že s úsměvem jde přeci vše lépe. Pokaždé mě potěší, když se na mě usměje paní v trafice, kam si chodím skoro každý den pro svačinu. Ještě snad nebyl den, kdy by se netvářila mile. Taky odtud lidé odcházejí mnohem častěji s hezčím výrazem. Ať už proto, že doplnili zásobu nikotinu, pořídili si zajímavé čtení, a nebo, jako já, svačinu.

Říkáte si: “Nojo, to ale není žádná novinka.” Ne, to opravdu není.

Když jsem se rozhodovala, jestli obnovit blog, nechat ho zapadnout do hloubi internetu, nebo vytvořit nový, přemýšlela jsem, co by tak mohlo být jeho tématem, protože odjakživa píšu ráda o čemkoli, skládám slova na papír a relaxuji u toho. Jenže blogů ke každému tématu už je stovky, ne-li tisíce, a pokud bych chtěla svým čtenářům předat opravdu zajímavé a ucelené informace ze speciálního odvětví, vyžadovalo by opravdu hodně energie a studia, aby moje články nebyly pouhými bludy a útržky myšlenek. A pak jsem dostala tenhle nápad. Nabídnout důvod k úsměvu. To přeci zvládne hezká myšlenka, fejeton, krátká povídka. A přitom to nebude jen hromada čehosi nejasného. Všechny texty tady budou mít jasný cíl: vnuknout myšlenku, která vyvolá úsměv na rtech.

Takový úsměv pak můžete předávat dál celý den a mít sami za sebe lepší pocit. A když vám opravdu nebude do smíchu, budete smutní nebo snad dokonce uplakaní, vždycky, když jen na chvilku zvednete kousky úst, překvapíte sami sebe tím, jak se uvolní svaly v obličeji po tom dlouhém mračení.

A jestli tohle jen znuděně čtete a ještě jste si nevzpomněli na žádný důvod k úsměvu, řeknete: “Ementál!” A počkejte si na další článek.

Snadněji k Vám doputuje, pokud mě budete sledovat na nějaké té sociální síti. No, když mě budete navíc sdílet, tak k Vám úsměv možná doputuje od někoho z Vašeho okolí, koho pobavím dříve nebo lépe.

Usmáli jste se? Sdílejte úsměv i s ostatními. Díky!

No Comments

Post a Comment

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial
Facebook
Facebook
Google+
Google+
http://clairka.cz/2018/08/1-mracoun">
Instagram
„Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich