Nerdí život no. 1

13.5.2015 – 18:00 Knihovna

sawsan-0.deviantart.com
sawsan-0.deviantart.com

Asi nedokážu úplně popsat takový ten pocit, který mám vždycky, když mám čas trochu přemýšlet, ale nemám čas psát. Třeba jedu tramvají nebo vlakem, nebo jsem na procházce a hlavou mi běží příběh nebo nástin příběhu, cokoliv, co by se dalo zapsat a věřím, že by to bylo úžasné… A pak přijdu do školy a musím se soustředit na něco jiného, nebo přijdu na kolej a jediné na co myslím je jídlo a postel. Ted mám chvilku v knihovně a o všem tak nějak přemýšlím a zamýšlím se nad tím, proč že to vlastně nemám čas psát. Protože psát pro radost se dá třeba i jen dvacet minut denně a je to super pocit. Třeba si jen napsat pěknou glosu.

Takže, přestože je ted to zkouškové, zkusím aspoň maličko psát a bavit se tím, abych se nezbláznila a protože věřím, že to jde.

Možná že se ze mě díky tomuhle rozhodnutí stane světová blogerka, ale kdo ví. Necháme ten souboj na mě a na čase a já věřím, že se během chvilky dostaneme do příjemné souhry a budeme si rozumět.

17.5.2015 – 1:18 Pokojíček doma u maminky a tatínka

Uznávám, že jsem uplynulé dni nějak nestíhala psát, ale zato už jsem si stihla projít skoro všechno na tu děsivou zkoušku, co mě čeká. Buď zůstanu nebo odejdu a to je velká věc a já vím, že chci zůstat. Taky mám z docela velkého množství věcí dobrý pocit, ale nesmím nic zanedbat a naučit se a pochopit všechno, ono se mi to jednou vrátí a ty další kroky už nebudou tak těžké.

Dnes jsem si užívala volno a do práce a učení jsem se dala až večer a překvapivě mám i přes pokročilou hodinu celkem bystrou mysl. Včera jsem si jenom užívala volno, takže se možná není čemu divit. Každopádně na matematice je cosi kouzelného a elegantního a fascinujícího. Přestože chápu odpor těch, kteří se nechali zdolat středoškolským systémem výuky matematiky a na vždycky na ni proto zanevřeli. Už se mi začíná vracet ten básnický hlas do mysli, tak jen doufejme, že to tak bude i s nátiskem na hornu a zítra v orchestru se nebudu červenat, jak mi to nejde.

18.5.2015 – Ano, je to pohroma, ale sedím na kafi v mekáči

Včerejší zkouška s orchestrem nakonec dopadla docela fajn. Nevím, jak to budou vnímat posluchači, ale moc se mi líbí naše zpěvačka, jak vzhledově, tak způsobem, jakým zpívá. Taková něžná opereta je vážně krásná.

Kafe v mekáči. Nic moc, ale sotva koukám a nechtělo se mi chodit nikam daleko po tom, co jsem prošla polovinu Prahy a všude jsou davy lidí. Akorát moje představa laté je, že je káva od mléka oddělená tou pěknou reakcí horkého mléka. Tohle tak nevypadalo. Prostě jsem dostala normální kafe s mlíkem. Pravda, že vlastně je na tom luxusním tácku… Dobře a není to tu špinavé, je tu klimatizace a není tu moc lidí.

Moje klávesnice k tabletu se občas rozhodne prostě nepsat. Asi půjde na reklamaci, holka moje. Třeba mi dají novou a zase budu mít nějaký ten týden čistý a neodřený obal. Ale hlavně, že tablet je v něm jako v bavlnce.

Jojo, čím dál větší vedro je, tím mi přijdou někteří lidé tupější a tupější. Dřív by se k sobě alespoň chovali slušně, páni by pouštěli dámy sednout a mohla bych chodit v dlouhých šatech s odhalenými rameny a ovívat se vějířem. Leč, nejspíš mi není přáno.

Snaha o poetismus je dneska asi zbytečná navzdory mé včerejší náladě pustit se do psaní něčeho kulturnějšího. Dneska se jen těším, až vypadnu z koleje a budu zase doma u maminky nebo u svého mužíčka dvoumetrového. Příští rok volím jednoznačně byt!

20.5.2015 – 00:28 – Postel na koleji

A tak je zavřeli do králíkárny, aby nezabírali tolik životního prostoru, aby bylo víc místa pro pracující, kteří je živí.

1 Comment

  • doDina

    May 23, 2015 at 01:24 Reply

    Bože, tolik spojitostí! Mám přesně ty pocity. Jezdím tramvají hlavně kvůli těm myšlenkám. Hlavně když je ještě světlo a sjíždět ty hradčany je nesmírně poetické. A napadají mě věci. Které se učím zapisovat. Nikdy je nepublikuju, ale mám je. Protože na koleji už to není. Lidi, únava, práce…vyprchá to.
    Zažila jsem ten pocit před zkouškou, kterou musím udělat. Buď a nebo. Dopadlo to “nebo” a tak už jsem třetím rokem na jin škole. Matematika – byla krásná, ale ta paní si nemyslela, že si to myslí. Nakonec jsem musela porazit mnohem složitější. A šlo to až nepochopitelně lehce. Vždycky jsou to nějaký záhadný bloky v hlavě. A nebo znamení / osud.

    Snažím se svůj kolejní “byt” nevnímat jako králíkárnu. A myslím, že snad není :)

    Current score: 0

Post a Comment