VI. Ve vnějším světě

Poslední čtení, poslední kapitola, poslední rozhodnutí. Doufám, že si na konci budete klást otázky.

Předcházející kapitoly si můžete přečíst ZDE.

***

VI. Ve vnějším světě

Když jsem ráno přišel domů, musel jsem pořád dokola přemýšlet o svých nočních zážitcích. Ty bytosti obživly a mluvily se mnou a přitom byly stále z plastu a to, že se hýbaly jim dodávalo ještě děsivější vzhled. Co bylo ale ještě zajímavější, duše původních majitelů těl jako by zmizela a místo nich promlouvali nějací mimozemšťané – vetřelci, kteří je ovládli. Tato vláda ale trvala jen od západu Slunce do svítání, tušil jsem něco ďábelského, co nebylo tak úplně správné.

Nemohl jsem jít spát. Musel jsem za ním, do léčebny. Přesvědčit ho o tom, že není blázen a že vlastně nikoho nezabil. Lidské duše vyhnali z těl oni.

***

Cvak. Cvak.

Zas se otevírají dveře, zas za mnou někdo jde. Nemohli by mě nechat alespoň chvíli po ránu bezduše zírat do stropu a na nich nemyslet? Pořád se ptají, pořád mluví, pořád mě chtějí posílat na terapie, …

Nic nevím. Nepamatuju si. Nic.

Zabil jsem živé děti.

To. A nic.

Zabil jsem. Nevím jak. Nevím kdy. Nevím proč.

Zabil jsem. Živé. Děti.

Bum.

Dveře se zavřely a před nimi stojí on.

Cvak. Cvak.

Bojí se, že by mě unesl, nebo že bych utekl?

Ale co tu dělá on? Není blázen.

Otvírá a zavírá pusu. Slyším zvuk. Aha, mluví. Říká něco o pitvě, plastových panenkách, prý jsem je nezabil. Byl s nimi a oni obživli, ale nebyli to oni. Cože? Vetřelci? Mluví z cesty, začíná bláznit jako já. Nevím, proč jsem vlastně tady. Nic si nepamatuju. Zabil jsem živé děti.

Nemůžu ho soudit. Nechci s ním mluvit. Nevím, kdo je tu větší blázen. Nechám ho domluvit. Pozdraví. Odejde.

Zabil jsem živé děti.

***

Proč, když za ním jdu, proč mě sakra neposlouchá? Myslí si, že je v té sterilní cele navždycky? Nechce to pochopit? Musím to napravit. Musím. Chci ho zpátky. Bavit se v práci a potom zajít na skleničku. Tak to má být. Jdu za ředitelem.

Váhavě klepu na dveře. Najednou jsem nejistý. Nevím jak a proč. Vítá mě, ale neusmívá se. Ptá se, proč jsem se večer vkradl na speciální pitevnu, když mám dovolenou. Zlobí se. Mám všechno pustit z hlavy. Potřebuje schopné doktory a ne vyšinuté šílence.

Musím mu to říct. Skáču mu do řeči. Překotně, ale do detailů vyprávím všechno, co jsem zjistil. Chce mě zastavit. Nenechávám ho. Zvyšuji hlas. Skoro křičím. Zrychluji. Odvrací ode mě hlavu. Drží si ji v dlaních a dívá se do papírů na stole. Copak je mu to jedno? Vetřelci! Odhalil jsem to! Nic nepochopil. Ptám se ho, jestli mě poslouchá. Přikyvuje. Nenápadně mačká nějaké tlačítko na telefonu. Určitě chce svolat radu nemocnice. Všechno zas bude v pořádku. Jako dřív.

Usazuje mne do křesla. Za skříňky vytahuje láhev staré whiskey. Podává mi skleničku. Zlatavá tekutina příjemně klouže do krku.

Najednou se na mě usmívá. Pokládám prázdnou skleničku na stůl. Slyším zvuk otvíraných dveří. Vedle mě se objevují dva lékaři a aniž bych to postřehl, navlékají mi svěrací kazajku. Co? Počkat, to nemůžete. Křičím. Ne. Řvu. Mám pocit, že mi hlasivky vyletí z krku. Za co?

Ředitel se nade mnou skloní.

„Marku, páté patro zasáhla neznámá epidemie. Dal jsem Vám za úkol pitvu co nejvíce pacientů za den zvládnete, abychom brzo našli řešení pro všechny kontaminované. Předávkovali jste se protilátkami. Spolu s únavou to u Vás vyvolalo představy, vize, šoky, psychickou labilitu, … Jáchym to nevydržel v normálním stavu ani chvilku, zhroutil se při pohledu na ta těla. Musel mít halucinace. A co se týče tebe… Žádné barbie v životní velikosti nejsou.“

v-o

1 Comment

  • stuprum

    February 9, 2014 at 08:38 Reply

    No.. nečekané uzavření šestičlenky. :) Budu přemýšlet…

    Current score: 0

Post a Comment