V. Ve středisku

bookPátý díl přichází. Plyne a povídka pomalu končí. Ďábelská šestka netrpělivě čeká ve frontě a nechá se pobízet komentáři v předbíhání.

***

V. Ve středisku

On je v léčebně, blouzní a nechce s nikým mluvit. I když o uplynulých událostech nemám přemýšlet a nemám se jimi zabývat, musím. Upil bych se jinak k smrti.

Vypravil jsem se za malým Péťou a zjišťoval, proč on jako jediný zůstal opravdu živý a není z něj barbie-zombie jako z ostatních. Jediný rozdíl byl v tom, že ho nikdo neviděl a on nic neviděl, takže v pokoji nebylo světlo a nebo bylo-li tam, nedopadlo na něj. Musel jsem se vypravit do výzkumného centra, podívat se na tyhle podivné subjekty, možná s nimi strávit noc.

Za první den pitev se rozřezalo jen málo těl, takže pořád zůstalo dost dospělých i dětí, kteří byli zavřeni v temném podzemí tajného střediska. V noci se k nim nikdo neodvážil.

Já ano, půjdu tam a uvidím, co se bude dít. Někoho možná napadlo zkusit si s nimi v noci třeba promluvit, ale každý se bál, že zešílí jako ON. Nebo já.

***

Je noc, setmělo se až příliš rychle. Píp. Otvírám dveře. Dnes v noci tu poprvé bude odemčeno. V místnosti šuměla symfonie lidských hlasů, ale po mém „píp“ utichla. Vešel jsem. Klap a dveře byly opět zavřené. Prostor, který předtím rozjasňovalo světlo z chodby potemněl. Nadechl jsem se a rozsvítil světlo. Seděli na svých lůžkách a ostražitě mě pozorovali, na sobě měli bílé nemocniční košile.

„Dobrý večer,“ zkusil jsem je pozdravit. „Nechci vám ublížit, jen vás lépe poznat.“

„Ale samozřejmě, rádi poznáme tento svět a zjistíme, co tu vlastně děláme.“ Odpovídala mi krásná žena s dlouhými tmavými vlasy, její pleť byla naprosto bezchybná.

„Cože? Vy nevíte, co tu děláte?“

„Ne, jsme bytosti ze vzdáleného světa a octli jsme se v těchto zvláštních tělech. Je to náš způsob objevování vesmíru.“

„Aha, takže vy nevíte, jak jste se sem dostali?“

„Víme, provádíme teleportace a zhmotňujeme se, nebo si bereme těla jiných živočichů.“ Žena stále odpovídala nenuceně.

„A nevadí vám, že jste z těla vyhnali jinou duši? Že majitel toho těla měl život? Přátele?“ Začínala mě jímat hrůza a ovládat vztek.

„Ale my ji nevyhnali, jen je její existence potlačena a my využíváme její vzpomínky, znalosti jazyka a další vědomosti.“ Tahle bytost si zřejmě vůbec neuvědomovala, že náš svět má nějaká pravidla a zásady, že ukrást někomu tělo a život a potlačit jeho existenci je špatné.

Nedokázala pochopit mé rozhořčení a nedokázala vysvětlit, proč jsou vždy přes den nehybní, ale můžou pořád přemýšlet a vnímat ani nevěděla, co za transformaci proběhlo ve struktuře těl, že jsou teď z plastu a vrcholně odolná. Nerozuměli tomu, proč v našem světě viděli zatím jen černou prázdnotu, když ve vzpomínkách lidí objevili i jiné obrazy. Za svítání ulehli na svá lůžka, zavřeli oči a znehybněli.

v-o

4 Comments

  • stuprum

    February 2, 2014 at 19:17 Reply

    Tvé rozhorčení chápu velmi jasně. :) Obrazy z nabytku.cz, světy z krasy.cz atd.

    Current score: 0
    • Clairka

      Clairka

      February 4, 2014 at 15:08 Reply

      ??? Jak to myslíš? :)

      Current score: 0
  • stuprum

    February 4, 2014 at 15:59 Reply

    Neptej se. Je to jedno! 😀

    (Prostě si tam moc stěžují)

    Current score: 0
  • Daeris

    February 5, 2014 at 17:17 Reply

    Ani nevim proč, ale touhle částí jsem byla úplně fascinovaná. Píšeš vážně dobře.

    Current score: 0

Post a Comment