IV. V Hospodě

bookČtvrtá část. Nevím, jak jsem se dostala k tomuhle vývoji příběhu od té jednoduchá črty z nemocnice, ale dneska jsem dopsala poslední část tohohle příběhu a už vím, jak skončí. Tohle sice není díl poslední, ale abychom se k němu dostali, musím Vám samozřejmě odhalit to mezi tím. Komentář mě jako vždy potěší.

Umělec nepotřebuje kritiku. Umělec potřebuje ocenění. Když potřebuje kritiku, není to umělec.

G. Steinová

Nuže, užijte si to!

IV. V hospodě

Je v blázinci. Zbláznil se on a já začínám šílet taky. Nejdřív jsem viděl jeho, jak tam sedí, na zemi v kaluži krve. Potom jsem uviděl a uslyšel ty děti a všechno mi došlo.

Sedím v hospodě. Sám. Za barem stojí mladá slečna u umě nalévá jednoho panáka za druhým. Vodka už mě nebaví, rum mi nechutná, whiskey je pro mou náladu příliš dobrá. Začínám zkoušet míchané koktejly. Přesto mám pocit, že se v mých ústech všechno mění ve vodu z kaluže.

Zbytek těch zvláštních panenek odvedli do střediska výzkumu. Slíbili, že už je nikdy neuvidím.

To množství panáků udělalo své a já se odebírám do diskrétní místnosti s chlapečkem na dveřích. Ach, jak mi jen to všechno připomíná ty plastové panenky. Vždyť i ten štítek s oznámením, že se jedná o pánské toalety a figurkou mladého muže je umělý.

Chtěl jsem ho navštívit, ale nechtěli mě za ním pustit. Prý jim jen opakuje stále dokola jedinou větu. Báli se, že by mi to setkání způsobilo psychickou újmu, ale měl jsem to být právě já, kdo by mu porozuměl a přivedl ho zpátky do života.

Rozhodl jsem se, že je čas se vzpamatovat a začal jsem analyzovat vzniklou situaci. (To se tak stává, když hodně piju.) Ty děti a doktoři byli všichni v pátém patře na dětském. Jen jediný malý kluk zůstal živý a neproměnil se v plast. Musím ho dojít navštívit a promluvit si s ním.

Vcházím do jinak prázdného pokoje. Malý Petřík má problémy s trávením. Je v nemocnici na pozorování. V noci mohl mít křeče a možná ani nevnímal, co se děje. Přesto to ale zkusím.

„Ahoj, jak se daří?“ Zdravím malého pacienta.

„Už je to lepší,“ ozývá se zpod přikrývky z pod ní vykukuje jen rozčepýřená hlava a velké oči.

„Pamatuješ si tu noc, kdy pak všichni zmizeli?“

„Ano,“ chvěji se nedočkavostí, co uslyším.

„A můžeš mi říct, co se stalo?“

„Bolelo mě bříško, ležel jsem celou dobu schovaný pod peřinou, i když sem vběhla sestra. Zdál se mi zlý sen a myslel jsem, že ten křik je jeho součástí. Později v noci jsem usnul a probudil se až ráno. Všichni byli pryč.“

Takže Petr byl celou noc pod peřinou, nemohl tudíž nic vidět a ani nikdo neviděl jeho. A nemohli ho vidět, protože na něj nedopadlo světlo. Světlo. Každý další den se už ale na oddělení nic zvláštního nestalo.

Vrátil jsem se do hospody. Dal jsem si zlatavou whiskey.

v-o

4 Comments

  • stuprum

    January 23, 2014 at 22:06 Reply

    Jojo, dobrej kousek, ale na můj vkus málo whiskey a moc přemýšlení. :) Když hospoda, tak musíš končit funusem.

    Current score: 1
    • Clairka

      Clairka

      January 23, 2014 at 22:56 Reply

      Proč funusem? Chceš si tipnout, jak to skončí?

      Current score: 0
  • stuprum

    January 23, 2014 at 23:33 Reply

    Všichni zešílí. :)

    Current score: 0
  • Daeris

    January 25, 2014 at 21:14 Reply

    Blázni, to je moje:)

    Current score: 1

Post a Comment