Blikající pouliční lampa

lamp_by_createsima
createsima.deviantart.com

book

Nevím, jak je na tom v létě, ale přes zimu to dělá pořád. Ta lampa přesně na rohu naší ulice nepřestává po nocích blikat už od té doby, co nám vyměnili v ulici světla. V létě nechodím domů nikdy tak pozdě, aby už světla svítila, nebo jdu naopak tak pozdě, že už je zas světlo, případně jsem příjemně společensky unavena a opojena letní nocí, že to nevnímám. Teď jí ale pozoruji celou cestu ulicí a tiše se těším, až už budu na konci, protože je to předzvěstí teplého domova – skrýše před zimou.

Sama se teď tak trochu jako ta blikající lampa cítím. Všechno je v pořádku, všechno je fajn, i když mě povinnosti zavalují, tak se mi daří si z nich nic nedělat a když už se zdá, že tahle pohoda nemá důvod uhasnout… BUM! A všechno je pryč…

Nejhorší na tom je, že největší kopance a největší malé “zrady” přicházejí od lidí, na které se celý svůj život spoléhám jako na oporu a ta největší a nejbližší opora vždycky nakonec provede ty nejhorší věci a má ještě odvahu se ptát: Copak ti je? Co je v tvém životě jinak?

Ptám se, ptám, co je špatně; řekněte mi to, buďte ke mně upřímní, ale ne, nefunguje to. Nebo jeden den říkají něco a druhý den se chovají úplně opačně. Tohle že jsou ti vyrovnaní dospělí? Nemyslím si, že je to generační rozdíl nebo mladická rebelie, ale když mi někdo dává přednášky o respektu, mám pocit, že by měl být vzájemný, nebo ne?

Otázkou zůstává, jestli mám tu lampu dojít opravit, aby pořád hezky svítila, což bude drahé a bude to stát hodně úsilí, nebo se na to můžu vykašlat a tu lampu prostě dojít trefit kamenem, protože mě to její věčné blikání už rozčiluje.

No Comments

Post a Comment