II. V márnici

handy-icon_06Ahojte!

Tak jsem zas jednou nakoukla na blog a zjistila jsem, že by možná stálo za to, přidat sem další článek a že by možná ti “likeři” mého příspěvku na facebooku mohli jednou vyjádřit svůj názor na moji povídku třeba komentářem. Přeji Vám příjemné čtení a oznamuji, že příští středu jedu do nádherné slunné Francie a že to bude krásné a vůbec. :)


II. V márnici

Podivní zesnulí byli dopraveni v plastových pytlích na márnici. Tamější patologové už byli uvědoměni o podivné noční příhodě na dětském oddělení v 5. patře. Všichni, kdo byli v noci vystaveni světlu z chodby se proměnili v plastové panenky v životní velikosti, které se, dokud byla tma, dokonce i hýbaly.

Noční záhada si vyžádala na 30 obětí. Ten den mělo být provedeno alespoň 7 pitev, ředitel však vzkazoval, že by byl raději, kdyby bylo možno postupovat rychleji a zvládlo se vyšetřit více podivných těl. Ještě před zahájením pitev však přišlo oznámení, že kojenci a malé děti mají být vynechány, kvůli hlubokému zármutku jejich rodičů a jejich těla byla uložena do chladné temné komory. Počet panenek ke zkoumání byl tedy zredukován na 24.

Dvojice mladých patologů zaujala místo na pitevním sále. Místo obvyklých nástrojů k odřezávání kůže a rozhrnování svalů, vzali do rukou rovnou pilu k odřezávání kostí. Přišlo jim poněkud směšné řezat do plastové panenky, ale jen co otevřeli první končetinu, srdce jim poskočilo v hrudi a nálada na obvyklé vtipkování je přešla.

Při pitvě se musí mluvit a vtipkovat, jinak by se doktoři museli zbláznit. Toho dne ale dva mladí muži prohodili za celý den sotva pár slov.

Poslední zkoumání byla dokončena se západem slunce. Mladý doktor zapnul gumový vak na zesnulém a vezl ho na lůžku na kolečkách do temné místnosti k ostatním. Vyčerpaně se opíral o lehátko, když ho tlačil dlouhou, slabě osvětlenou sterilní chodbou s jedinými dveřmi na konci. Podlaha se mírně svažovala neboť místnost, kde se ukládali mrtví byla částečně pod zemí. Náročný den odhalil spoustu šokujících faktů.

Pod kůží plastových figur byly skryty všechny orgány, všechny malé buňky a na ní všechny kousky nehtů, vlasů a jemných chloupků, vše vyvedeno z různých druhů umělin, jako kdyby těla sestavil důmyslný vědec tak, aby mohla fungovat a posloužit pro nějaký zvrhlý experiment. Kdyby byly takto přesné modely těl na univerzitách, každý by znal lidské tělo do nejmenšího detailu.

Do temné místnosti pronikalo světlo z chodby a ozařovalo jen malou část podlahy. Unavený patolog se vydal rozsvítit světlo. Kdyby snad nebyl tak vyčerpán a rozrušen zkušenostmi z celého dne, nejspíš by si všiml podivného šplouchání ozývajícího se z vaku, který vezl na lehátku. Pozdější zjištění tohoto faktu už mu nemohlo pomoci od šoku, jež zažil, jakmile u stropu temné místnosti zablikala zářivka a ozářila ponurý prostor. Sesunul se podél zdi a nevěřícně pozoroval výjev před sebou. Nebyl schopen odtrhnout oči od podívané, která se mu naskytla.

Druhý mladý doktor čekal na svého kolegu v šatně pro zaměstnance a na jazyku už pomalu cítil chuť zralé whiskey, na kterou se po práci chystali, aby zaplašili živé vzpomínky na podivnou pitvu. Následující den naštěstí nebyli povoláni do služby a tudíž mohli s klidem vypít víc skleniček, než se slušelo. Nervózně poklepával nohou a už poněkolikáté zkontroloval čas na hodinkách. Úklid posledního pacienta přece nemohl trvat tak dlouho. Patolog se rozhodl jít svému příteli naproti a případně mu pomoci. Otevřel dveře na chodbu a vykročil do zelenkavého světla, které odrážely lesklé omyvatelné stěny.

Dveře do márnice zely otevřené a vozík s posledním zesnulým byl ponechán na půl cesty dovnitř. Mladý muž zneklidněl. Kráčel k otevřeným dveřím a jeho neklid byl stále větší a větší. Když vstoupil do dveří, uslyšel dětský pláč. Po páteři mu přejel mráz a na čele mu vyrazil ledový pot. Ze strany, na kterou celý den ukládali rozpitvané zesnulé, stékaly z lehátek tenké červené pramínky krve a spojovaly se do větší louže uprostřed místnosti. Omámený kolega seděl u zdi s vyvalenýma očima. Medik, kterému se začínala motat hlava, ale stále ještě se držel na nohou, vykročil směrem odkud slyšel dětský pláč. Když rozepnul černý pytel, uviděl živou panenku, celou z plastu, jak na něj mává rukama a mrká skleněnýma očima. Vypadala jako živá.

v-o

3 Comments

  • Finer

    October 2, 2013 at 20:18 Reply

    Holka, ty se snad nikdy nepoučíš s těma medikama, co? 😀 Jinak je to moc pěkný 😉

    Current score: 0
    • Clairka

      Clairka

      October 6, 2013 at 21:22 Reply

      Já vím, já vím, … “Shame on me!” Ale mně se to nechtělo přepisovat 😀

      Current score: 0
  • III. V léčebně | Clairka.cz

    December 22, 2013 at 17:07 Reply

    […] Navazuje na povídky V nemocnici a V márnici. […]

    Current score: 0

Post a Comment